Bystrov vs. Kojzar

Již pět let se kolem 17. listopadu v českých médiích opakuje stejná historie. Vladimír Bystrov napíše článek o Vladivojovi Tomkovi, jako poslední oběti politických procesů (naposledy dnes v Lidových novinách), a o několik dní později napíše Jaroslav Kojzar do Haló novin článek s titulkem "Podivný hrdina" nebo "Prisahal som len raz". Jsem zvědav, jakým titulkem Kojzar zareaguje tentokrát.

Tohoto duelu bych si nikdy nevšiml (nečtu Haló noviny), kdybych k případu neměl pamětnický vztah, takže jsem zapátral v novinových archivech. A právě tento vztah je příčinou toho, že nemohu souhlasit nejen s Kojzarem, ale ani s Bystrovem, jehož dnešní článek sice podrobně popisuje okolnosti poslední politické popravy, ale zcela opomíjí, jaká byla její předehra.

Jako školáci základní školy na Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad, jsme občas absolvovali slavnostní shromáždění v kině Flora, tam, kde je dnes Rathův "palác VZP". Jednou při takovém shromáždění (den armády? Únor? Říjen? kdo ví) nám bylo vyprávěno o hrdinství vojína Šmatlavy, který se postavil záškodníkům snažícím se přepadením vojenské hlídky získat zbraně. Stalo se to v roce 1952, v aleji stromů lemující nový židovský hřbitov, v místech, kde dnes už žádná alej není, protože je tady autobusové nádraží u stanice metra Želivského. Vojáci se vraceli ze stráže od strašnického vysílače.

Dětským posluchačům byla vyprávěna dramatická story, při níž členové hlídky před hlavněmi pistolí byli ochotni zbraně vydat, ale hrdinný vojín Šmatlava vykřikl "prisahal som len raz", skočil za strom a útočníky zahnal na útěk, i když za to zaplatil svým životem. A skutečně, na zdi židovského hřbitova jsem později při vycházkách míjel pamětní desku na památku hrdinného vojína Šmatlavy, posmrtně povýšeného na desátníka, nebo dokonce na četaře. Ten pomníček tam na zdi jsem vídával až někdy do roku 1995, když jsem čekával na autobus jedoucí do Kostelce nad Černými lesy.

Útočníky se nepodařilo vypátrat celých sedm let, až došlo k události, o které vím  nejen z novin (psala o tom tehdy Večerní Praha), ale také od své příbuzné, která tehdy pracovala v Tesle Strašnice. Vyráběly se tu kromě jiného televizory Ametyst (než byla výroba převedena do Pardubic a na Oravu) a také snad transistorová rádia a jiné přístroje. Ve vrátnici Tesly Strašnice musel každý zaměstnanec při odchodu zmačknout vypínač, jakousi páku v turniketu. Pokud se náhodou (ne často) rozsvítila žárovka, zaměstnanec se musel podrobit osobní prohlídce, zda něco nevynáší. A stalo se prý, že jednomu zaměstnanci se žárovka rozsvítila, a při osobní prohlídce se u něj našly nějaké součástky. Při následné domovní prohlídce se pak našly další věci, například měděné plechy, prý penězokazecké náčiní.

Případu se chopili kriminalisté, kteří zjistili, že zadržený byl součástí větší skupiny, která se zabývala trestnou činností. Kromě výroby zbraní a výbušnin měli prý na svědomí i nějaké vyloupené zlatnictví. Sám bych se rád někdy dozvěděl, jak to tenkrát všechno bylo.

Jediné, co vím od svých kamarádů píšících krimi story, bylo, že v okamžiku, kdy jeden ze zadržených promluvil a kriminalistům ubyl jeden z "pomníčků" nevyšetřených vražd, případu se proti jejich vůli ujala Státní bezpečnost a udělala z toho politický monstr proces, na jehož konci byla poprava Vladivoje Tomka.

Je dobré, že se takové věci připomínají, ale podle mého názoru  by se měly připomínat tak, že se nebudou zkreslovat nebo zamlčovat fakta, což oba pánové Kojzar a Bystrov ve svých článcích dělají. Skutečně bych se rád někdy dozvěděl, jak to všechno tenkrát doopravdy bylo. Už proto, že mám k případu onen zmíněný pamětnický vztah.

Komentáře